U gynekologa aneb Proč se nehrnu do porodnice

„Nejlepší je, když vás nastříhnou. U prvního dítěte mě nenastříhli a celá jsem se roztrhla,“ líčila s chutí statná pětačtyřicátnice své sousedce, která seděla v křesle po její levici. Ta však zavrtěla hlavou. „Pro mě bylo tedy lepší, když mě nenastříhli.“

Střídavě jsem zelenala a bledla, myslela jsem, že ještě chvíli a zaručeně to se mnou sekne. Proč nepřestanou? Ptala jsem se sama sebe a vážně zvažovala možnost, že odtud uteču a už se sem nikdy, ale opravdu NIKDY nevrátím.

„Ba ne,“ odporuje ta první. „Když jsem se roztrhla, bylo to vážně hrozný. V bolestech jsem přijela do porodnice a tam mě sestry ujisitly, že rodit ještě rozhodně nebudu a ať si nevymýšlím, že pan doktor spí a že ony ho rozhodně budit nebudou. - No, jenže to se pěkně spletly. Kubík si říct nedal a kašlal na to, že pan doktor spí. Prostě najednou, když jsem byla v noční košili, ukrutná bolest a hlava venku. No, naštěstí to bylo rychle a sestry nenapadlo Kubu přemlouvat, aby zase zalez´ aspoň do té doby, než se pan doktor vzbudí,“ sdělovala zjevně s potěšením, že jí všechny přítomné naslouchají. „Ale abych se vrátila k tomu hlavnímu – natrhla jsem se a šíleně to bolelo. Bolesti v těch místech jsem měla až do druhého porodu, ale to už probíhalo celé v pohodě,“ dodala ještě. „Asi každému vyhovuje něco jiného,“ pokrčila rameny druhá žena, „mně zas vyhovovalo, když mě nenastříhli.“

Pomóóóc! Řítím se na toaletu, abych do záchodové mísy vyhodila obsah žaludku. To snad ne. S úlevou jsem si začala uvědomovat, že to není zas až tak hrozné. Vlastně nejsem těhotná, tak co blbnu? Vrátila jsem se do čekárny a říkala si, že po téhle „terapii“ stejně ani žádné antikoncepční pilulky potřebovat nebudu, protože na sex nebudu mít chuť ani omylem. Nic není stoprocentní. Riskovat, že bych mohla už teď absolvovat tak příšerné martýrium, které jsem právě slyšela, se mi opravdu nechtělo.

„Slečno, my jsme vás vyděsily? Ale to nesmíte brát tak vážně. Porod není to nejhorší,“ ujistila mě ta, co se jí před léty narodil Kubík, kterému mohlo teď být zhruba jako mně, odhadovala jsem. Aniž bych odpověděla, připojila se k hovoru další. „Vážně to nemusí být takový horor, co jste právě slyšela.“

No, to je sice moc hezký, ale nějak tomu nevěřím, jen jsem se ušklíbla.

„Další!“ křikla sestra, která nechala do ordinace otevřené dveře, abych do nich mohla vlézt. Byla jsem na řadě. Ačkoliv jsem nikdy ke gynekologovi nechodila s nadšením, tentokrát jsem byla ráda, že nemusím být v čekárně. To jsem ovšem nevěděla, co mě čeká odpoledne na babské slezině.

Sešlo se nás šest ženskejch. Trochu jsme probraly mizernou současnost, zavzpomínaly na školní léta a pak se vrhly na téma téměř aktuální, neb věk jsme na to měly všechny, leč ani jedna z nás se na roli maminy prozatím necítila.

„No, já bych ještě nějakou tu dobu počkala,“ řekla Marta, jejíž sestře se nedávno narodila malá Terezka. „Jako, když jsem slyšela, jak ségra líčila zážitky z porodnice, myslela jsem si, že snad špatně slyším.“

„Prosím tě, proč?“dožadovala se odpovědi zvědavá Alice, která hlasitě srkala brčkem Colu. Měla jsem sto chutí jí jednu vrazit, ať nemá debilní otázky. Jenže stejně bylo pozdě.

„Holky, muselo to bejt pekelný. Si představte, že ségru normálka ty sestry přivázaly!“

„Kecáš!“ řekly jsme takřka sborově.

„Fakt!“

„Neblbni, nejme ve středověku,“ nechtěla se nechat přesvědčit zvědavá a nedůvěřivá Alice.

„Taky jsem tomu nechtěla věřit, ale opravdu. Prostě jí přivázaly ruce a nohy a odůvodňovovaly to tím, že je prvorodička. Ani nemám chuť vám to tady líčit. Ale fakt síla. V tom středověku to snad bylo lepší.“

Tak to je vážně super. Vypadá to, že se do porodnice s takovou nedostanu ani v důchodu. Nebo odrodím doma. Je to prý sice nebezpečné, ale umřít může člověk i na sále. Tak o co jde? Jen o život.