Pomoc! Bojím se doktorů!

Mám hrozný strach z doktorů. Co strach, přímo fobii! I když ani to není přesné. Charakteristickým znakem fobie je neodůvodněný strach. Pokud nejsem paranoidní, potom důvodů mám hned několik.

Když pomineme několik ani ne zdaleka ojedinělých případů, kdy lékaři při operaci „zapomenou“ v pacientovi nůžky, když náhodou otevřou levou nohu místo pravé, nebo když zcela omylem vezmou zdravou plíci či ledvinu a tu špatnou tam nechají. Nechme stranou případy, kdy ženy záhadně umírají při porodu či krátce po něm. Proč? Vystačíme si s vlastními zkušenostmi. Posuďte sami.

Případ první

Už se někdy stane, že se člověk ocitne v nemocnici. Tahle zkušenost se bohužel nevyhnula ani mně. Moc zvláštní byla reakce lékařky, která mě bohužel začala vyšetřovat. Zjevně ji otravovalo, že musela přijet na zavolání bezradných rodičů, kterým se z bezvědomí nemohla probudit dcera. Nutno podotknout, že dospělá. Bleskurychlá diagnóza: „Určitě si vzala nějaký drogy.“

„Ne, to ne. O tom bych musela něco vědět,“ bránila se matka.

„Co vy víte. Byla jste snad dneska celý den s ní?“ zašklebila se mladá žena v bílém.

Matka zavrtila hlavou.

„Tak vidíte.“

A co víš ty? Pomalu jsem přicházela k sobě. Vztek se ve mně vařil, ale neměla jsem sílu ani chuť dát ho najevo. Pro jistotu mě vzali na pár dní na pozorování. Když mě přivezli do nemocnice, měřili mi tlak, dělali EKG, brali krev a jen tak mezi řečí se mi ta nána zase zeptala: „A nefetovala jste?“ Nejradši bych ji poslala někam, ale místo toho jsem zavrtěla hlavou jako přetím máma. „Však se o tom ty čůzo přesvědčíš, až budou výsledky krve,“ pomyslela jsem si ještě a usnula.

Ráno jsem pro změnu zkolabovala. Zřejmě jen tak pro zábavu, aby se personál nenudil. Zhroucení doprovázely křeče a i proto mi sestřičky začaly říkat „ ta epileptička ze čtyřky“, když měly pocit, že je nemůžu slyšet.

Po několika dnech se mě ujal mladý lékař, který si nemyslel, že simuluju nebo že jsem feťačka. Naneštěstí byl všem sestřičkám akorát tak pro smích. A můj postřeh? Také vyznával zvláštní metodu. „Ehm, no. Podle rozboru moči máte zánět močových cest, ale kvůli tomu tady nejste, takže vás na to léčit nebudeme.“

Po kolečku vyšetření vyvodili lékaři závěr: „bez nálezu“. Takže vlastně zdravá, ne? Nevím, proč jsem v tom případě byla nucena polykat desítky prášků denně. Jen mezi námi, nakonec jsem je nejedla, protože hned druhý den, co jsem ležela na pokoji ještě s dvěma staršími ženami, se sestřička spletla a omylem mi dala prášky mé spoluležící. Užuž jsem chtěla tu nadílku spolykat s průpovídkou z dětství: „Vejdi do života mého a neučiň tam nic zlého,“ když v tu chvíli byla sestra u mě, usmála se, sebrala mi příděl prášků a dala mi jiné, a se slovy: „Já bych to byla popletla,“ zmizela.

Jen mi na té lékařské zprávě nesedělo, že tam není ani zmínka o tom, že jsem v nemocnici zkolabovala. No, asi to nebylo důležité. Ostatně, pro opakovaný kolabs mě hospitalizovali.

Případ druhý

Lékař by měl být odborník. Ano, měl by být. Pořád jsem žila v domnění, že se najdou i výjimky. A o jedné jsem byla dokonale přesvědčená. Až do té doby než jsem dotyčného potkala osobně.

Začátek léta, terapeutická skupinka mladých lidí a psychiatr. Říkejme mu třeba Honzík Cynický. Odborník a mediální hvězda v jednom. Tedy, spíš bývalá. Proč už o něm noviny nic nepíší? V televizi se téměř nevyskytuje?

Záhada neměla dlouhého trvání. Nešlo přehlédnout zamilované pohledy, které ten starý, téměř sedmdesátiletý kocour vysílal ke „své, sotva dvacetileté, pacientce“. Myslím, že by i největšího prasáka pohoršil fakt, že ta hezká holčina, co má problémy sama se sebou, sdílí lože s člověkem, který je ženatý, s tím, který by jí měl pomoci, ji stahuje hlouběji, níž a níž.

V televizi ho nechtějí, ani bulvár se o něm nezmíní. Asi ví, proč. Ona i špatná reklama je reklama. Bulvár u mě stoupl na ceně.

Případ třetí

I babička byla v nemocnici. Bohužel, už se z ní nevrátila. Šla na operaci plic. Nešlo o lehký zákrok. Bylo to tak nespravedlivé. Babička nikdy nekouřila a přesto se jí zlá nemoc nevyhnula. Doktoři měli na neštěstí svůj den. Při operaci nějak přehlédli aortu. Šmik. A další život jim zhasnul pod rukama.

Závěrem

Jsem ráda, že moc lékaře navštěvovat nemusím. Teď ani nemám skoro kam. Můj obvodní lékař se léčí ze závislosti na alkoholu. A i s ním jsem zažila několik historek, které mi spíše nutí k úsměvu. Když jsem si například šla pro razítko, že můžu jezdit autem, tak prohodil: „Bez brejlí, že jo?“

Já se jen zatvářila nechápavě. Brýle na nose už se jaksi staly nějak mou součástí. Bylo mu podezřelé, že mlčím, proto se na okamžik otočil od psacího stolu: „Aha, takže s brýlemi.“

Ještě se divíte, že se bojím? Já ne. A potěšilo mě, že v tom nejsem sama. Nedávno jeden můj duchaplný výrok kriticky okomentoval kamarád slovy: „Ty buď ráda, že jsi humanitně zaměřená, tam nic nezkazíš. - Upřímně, když si přiznám jaký jsem „technik“, mám úplnou hrůzu zajít si k doktorovi.“

Co dodat? Jsem ráda, že patřím k „humanistům“ a mám strach z doktorů.