Zpočátku jsem se na neděli těšila, ale čím víc se přibližovala, nějak jsem ztrácela odvahu. V ledničce opravdu byly tři tabletky, ale co když byly cestou do pekla?
Na druhou stranu, neměla jsem co ztratit, takže nakonec rozhodlo toto a pak taky hora nudy. Ono totiž věčný ležení v posteli a prohlížení stropu není zas až tak zajímavou činností, co si budeme povídat. A taky mě uklidňovalo, že těch tabletek je o dost míň než měl Metoděj. Ten měl koňskou dávku sedm tablet a já jen tři. A trojka byla vždycky pro mě oblíbené číslo, a to rozhodlo. Říkala jsem si tak, že by Taveňák nejen čistě teoreticky, ale i prakticky by měl být na mě hodnější než na Metoděje, když patřím k něžnému pohlaví. Každopádně, nechám se překvapit.
Moje nervozita rostla každou minutou, a to zejména po desáté večer. Chtěla jsem vyrazit co nejdřív, abych si ten maják pořádně užila a abych taky v Tory potkala co nejméně opilců. Do báglu jsem si krom pilulí narvala deku a termosku s mátovým čajem. Rozhodla jsem se tenhle trip užít co nejvíc, protože mi bylo úplně jasný, že už žádnej takovejhle vejlet se mi v mým životě nenaskytne. Určitě ne. Takovej Taveňák tohle nabízí jen jednou, o tom jsem byla skálopevně přesvědčená.
Vydala jsem se na cestu v plné zbroji v půl jedenáctý. V Tory to sice žilo, ale opilý byl zatím málokdo, což mě uklidňovalo. Čím víc jsem se blížila k majáku, tím více řady živáčků řídly, až jsem cejtila, že jdu úplně sama. Ještěže mám tu termosku, říkala jsem si, protože teplo nebylo ani trochu, kouřilo se mi zimou od pusy. Ve čtvrt na dvanáct jsem byla u majáku. Roztáhla jsem deku, na jednu půlku jsem si sedla, tou druhou jsem se přikryla. Kdyby nebyla bejvala taková kláda, normálně bych se i kochala. Vytáhla jsem termosku a třesoucíma rukama jsem si nalila čaj do termohrnečku a nahmatala pilule. Zdály se mi velké. Navzdory strachu jsem se těšila na nevšední dobrodrůžo. Když se čaj dal konečně pít, naládovala jsem do sebe jednu piluli za druhou a zapila notnou dávkou čaje. Pak už mi bylo úplně fuk, kolik je hodin. Užívala jsem si samotu a sledovala, jak se vlnky lesknou, když na ně dopadne světlomet majáku. Kdyby nebyla taková kláda, fakt bych si to užívala.
Najednou se při pevnině objevila úplně obyčejná loďka, zhruba taková jakou jsme kdysi dávno veslovali na Ohárce, ale to už je fakt dávno. Samozřejmě mi to nedalo. Ta loďka si vyloženě říkala o pasažéra. Opravdu, bylo by to jako by říkala: „Pojď, nastup si!“ Nenechala jsem se dvakrát pobízet. Bágl s termoskou jsem nechala v trávě, měla jsem takové to jasné tušení, že ani jedno nebudu potřebovat a náhodou jsem se nepletla.Na loďce jsem se pohupovala ze strany na stranu a obě jsme se vzdalovaly od pevniny. Loďka bez vesel. Celkem by mě zajímalo, jestli bych do ní vlezla nebejt těch pilulí. Pak to šlo ráz na ráz.
Když už jsem byla celkem daleko od majáku, najednou jsem měla divnej pocit. Takovej ten – nějak nejsem ve svý kůži, tady něco nehraje. Nešlo jen o pocit. Všimla jsem si, že mám najednou nějak dlouhej nos nebo co to vlastně je? Je to podobný nosu jako míval Pinocchio, ale jestli je to nos, nevím. Chci si na to cosi sáhnout, ještě předtím mi však ruce zamíří k hlavě, chci si šáhnout na vlasy, páč mi něco říká, že i tam nastaly neznámé změny. Ruce mi ovšem v půlce cesty zabrzdí a přicucnou se mi k tělu, který je takový ňáký slizský. Pomóc, mizí mi nohy! Místo noh mám ne z ničehonic, ale po pilulích jeden ocas zakončenej ploutví. Začínám zmatkovat, neee, do vody neee. Bude určitě studená! Taveňáku, cos mi to udělal?! Na nějaký prvenství ve světě hážu bobky, já chci zpátky! Slyšíš?!
Jestli mě Taveňák slyšel, tak mě solidně ignoroval. Párkrát jsem poskočila na té ploutvi, ale musela jsem vážit několik tun, když jsem dopadla na stojáka ocasem o dno lodi, bolelo to šíleně, a že jsem byla fakt těžká, o tom svědčí i fakt, že jsem si neposkočila mockrát na sucho. Pode mnou se lodička prolomila a já se ocitla v slaném moři s příchutí oleje. Taveňáka jsem proklínala každým mihem ploutve, kdybych mohla, třásla bych se zimou, takhle jsem musela plavat sem a tam a skákat jako dement, abych se trochu zahřála. Aspoň jsem udělala několika lidem v Aberdeenu radost, protože jak jsem tak skákala, chodili se na mě dívat hloučky davů. Normálně jsem si začínala připadat jako celebrita.
Kromě dalších rybek, medúz, tuleňů a planktonu jsem na nikoho jiného nenarazila. Jop, nemusím snad říkat, že na dně byl pěknej sajrajt jako na největší skládce, fujtajbl tohleto. Co chci ale říct, že jsem těm rybám vůbec nerozuměla, byly nějak němý nebo to fakt nechápu. A tak se stalo, že se mi začlo stýskat po hraní na klavír a po mý super teplý posteli. Bylo mi smutno a šíleně se mi nechtělo bejt delfínem. Zvláštní tohleto, když jsem byla ještě člověkem, tak jsem si říkala, že delfín by nemusel bejt špatnej. Taveňáku, proměň mě už! Už se to vážně nedá vydržet.
Další proměna bude příště
Jak jsem se stala nezaměstnanou
