Jak jsem stala nezaměstnanou

Fanfiction na Taveňáka Alžběty Pondělíčkové, jejíž Taveňák mě od určité doby provází životem, je mi velkou inspirací a výzvou ke změnám, ve stylu: „Něco se ti nelíbí? Změň to!“

Je to tak půl roku, co jsem si musela založit email. Já, chápete? Nemám doma počítač ani internet, nevlastním televizor, rádio, telefon ani mobil. Takže ten email byl v podstatě narušení mýho dosavadního stylu života. A proč vlastně email? Inu, nastoupila jsem do práce, kde posílají výplatní pásky výhradně na email, přes to vlak nejede. Tudíž, neměla jsem na výběr. Z toho důvodu si jednou měsíčně vždycky zajdu do nedaleké internetové kavárny, zaplatím si svou hodinku, zkontroluju výplatnici, a když už na tom netu jsem, tak tedy proti svý vůli serfuju. A to vám řeknu, někdy se člověk fakt dozví věci! Nedávno jsem narazila na celkem zajímavej článek, kterej tvrdil, že život po životě existuje bez ohledu na vyznání člověka, potvrdili to vědci, kteří prováděli výzkum tak trochu hraničící s etikou. Lékaři totiž zkoumali desítky dobrovolníků, které uvedli do klinické smrti, aby je po dvaceti minutách opět oživili. Jsem zvědavá, s čím přijdou příště.

Jinak, na ten email mi nic než výplatní páska a hromada spamů nechodí. V jednom takovém mi dokonce radili, jak sbalit holku a v hned dalším prodávali dokonce Viagru. Na můj vkus to jsou teda rychlíci. Myslím si, že na normální a slušnou holku se musí pomalu.

Dneska je neděle a jsem taková nějaká skleslá. Představa, že celej další týden budu zas v práci, se mi nelíbí ani trochu. Tenhle druh práce jsem prostě nesnášela, a navíc vztahy mezi vedením a kolegy – to byla a je děsná katastrofa. Kolikrát jsem si říkala, co by se stalo kdyby...  Ale vždycky jsem to hned zavrhla. To víte, srab. Odvahu jsem neměla nikdy. No, takhle si serfuju a přemýšlím, když najedou objevím ve schránce maila! Na spam to nevypadá, vidím, že je jmenovitě adresován přímo mně. To je hustý!

„Světlano Kadeřábková,

až přijdeš dneska domů, tak si laskavě vyndej z pod postele tu haldu posmrkanejch kapesníků, vyhoď ty boty, který už stejně nosit nebudeš, a pod tou postelí si to pořádně prohlídni – možná něco najdeš. Jo, a nezapomeň se vykoupat. Je to fakt trapný, koupat se stejně často jako ve středověku. Probuď se, je 21. století!

Zdraví Taveňák!“

Bušilo mi srdce jako bych právě dobíhala maraton, což teda nehrozilo ani náhodou. Ke sportu a k hygieně jsem měla odjakživa negativní vztah. Asi i proto mi doma často říkali, že jsem prase. Nojo, jenže to bylo doma – maminka, a tak. Maminka může, to je jasná věc, ale co si má takové věci dovolovat jakýsi Taveňák?

Moment. Není to snad ten Taveňák, na kterého jsem narazila taky na netu? To víte, ta hodina měsíčně se musí pořádně využít. O Taveňákovi kdysi psala na svém blogu Alžběta Pondělíčková. Mně bylo hned jasný, že to není vymyšlená story. Tak! Měla jsem pravdu. Taveňák fakt existuje! A maila jsem od něj chtěla vždycky – teď ho mám, tudíž není nutné se nějak rozčilovat. No, celkem jsem se těšila domů a slibovala jsem se i od toho hustej trip, aspoň stejně tak ujetej jakej zažil Metoděj Havránek. Jen teda, jestli bych si mohla vybrat, nechtěla bych bejt zebrou ani čokoládovejma prsama. Ale ten orel byl prima nápad, toho bych brala! Říkala jsem si v duchu a doufala, že Taveňák je všudypřítomný a ví, co si myslím, a že dokonce bude tak hodnej a moje přání vyslyší. Tak uvidíme.

Když jsem přišla domů, tak jsem nejprve vyplnila formulář na dovolenou. Už jsem fakt cejtila, že potřebuju nutně nějakej voraz, pokud si chci tedy zachovat psychický zdraví, že jo. No, a pak jsem se vrhla na tu postel, přesněji pod ní. Nemusím vám snad líčit, že mě pod ní čekal úplně totální nechutnej humáč. Jen toho prachu co tam bylo! (A jestli neumřel, tak je tam tedy pořád. Nerada zabíjím.) I když jsem ten obsah emailu od Taveňáka neměla ráda ani trochu, potom jsem mu musela dát za pravdu. Těch kapesníků tam bylo nechutně hodně a spojovala je společná vlastnost: všechny byly nechutně posmrkaný. S nimi jsem zatočila. Taky jsem vyhodila ty boty, který se mi tam válely, teklo do nich a byly už nějak prošlapaný, že jakýkoliv pohyb v nich byl hotové peklo. No, a teď už jen najít něco, o čem ten Taveňák psal. Když jsem se prohrabala všema časopisema a knížkama, které jsou vzorně naskládané, nikoliv naházené, jak by někdo mohl předpokládat, potom mi neunikla podlouhlá nevelká krabička. Když jsem ji otevřela, našla jsem tekuté tělové mejdlo. „Ten Taveňák mě chce snad nasrat,“ ulítlo mi vztekle, ale pak jsem se uklidnila, vzpomněla jsem si, že Metoděj dostal slipy, takže jsem si to mejdlo přestala brát osobně. Co taky jinýho mi zbejvalo, že? Čuchla jsem si a hned se mi zvedla nálada! To mejdlo vonělo jako čokoláda! Tím u mě Taveňák získal těžce smazatelný plusový body. Jak jen může vědět, že čokoládu miluju? Vykoupala jsem se, no a nebudu vám kecat, byl to po dlouhý době celkem dobrej pocit. Asi to koupání budu praktikovat častějc. Jen aby mi to mejdlo ale brzo nedošlo. Vůbec nevím, kde bych takový suprácký sháněla, když tohle je naprostý originál Taveňák-made.

Před ulehnutím do postele jsem si hodila do tašky tu žádost o dovolenou. Fakt jsem potřebovala vypnout. Spalo se mi báječně. Nevím, jestli to bylo tím mejdlem, každopádně odhaduju, že takhle dobře jsem nespala dobrejch několik let.

Ráno jsem se před šéfkou vytasila s žádostí o dovolenou a hned dle jejího výrazu mi bylo jasný, že tady něco nehraje. Koukala na ten papír, pak na mě a zas na ten papír. No, a jak se na mě koukala, to rozhodně nebyl příjemnej pohled, připadala jsem si jak totální kráva. Nakonec tedy ze šéfky vylezlo, kde je háček.

„Ale tu dovolenou už přece nebudeš potřebovat, ne?“

„Jak to?“ zajímala jsem se.

„No, to už tady přece dělat nebudeš.“

Zalapala jsem po dechu a chtěla něco říct, když mi před očima zamávala mou výpovědí, dole jsem poznávala svůj podpis. Jak je jen ale možné, že o ničem nevím? Že si nic nepamatuju? No co, těch pár posledních dní si tu odkroutím. V pátek tady definitivně končím. V tom má prsty Taveňák, to je jasný. Ale s tím zfalšováním podpisu to teda jako fakt přehnal!

Nedalo mi to a proti svejm zásadám jsem se hned po práci vydala do tý internetový kavárny, kam chodím pravidelně jednou měsíčně. Paní u pokladny se divila: „To nám ten měsíc tentokrát utekl nějak rychle, že?“

Tak jsem ji ujistila, že tentokrát ještě ne, že je téměř celý měsíc ještě před náma. Jen nechápavě zamrkala, dál se nevyptávala, a já se konečně mohla přihlásit k netu a pak do svýho emailu. Nepletla jsem se. Taveňák nezklamal!

„Světlano,

tu vanu fakt chválím! Měla bys ji navštěvovat častěji. A za tu výpověď se nezlob, někdo to za tebe udělat musel, když ses k tomu pořád neměla.

A teď k věci. Jestli chceš zažít trip, tak přijď tuto neděli o půlnoci k majáku. Nezapomeň si vzít s sebou tři pilule, které najdeš v ledničce v prostředním fochu hned vedle vajíček. Rozhodnutí je na tobě. Věřím, že se však rozhodneš správně. Vem si to, byla bys první ženou na světě, kdo se tohohle dobrodrůža zúčastní a druhým člověkem na světě hned po Metodějovi Havránkovi. No, není tohle výzva? Ale jak říkám, konečný rozhodnutí je na tobě.

Přeji hezké dny.

Taveňák

P. S: To mejdlo prodávají v místní sámošce.“

Blažilo mě, že jsem maila dostala. Fakt jsem ho čekala. Taveňák je sice rošťák, ale není svině. Možná, že mi tou výpovědí pomohl, kdo ví? Stejně mi mohl dát ale nějaký echo. Takhle jsem před tou šéfkou s žádostí o dovču vypadala jak kretén. Na druhou stranu, už se s ní uvidím jen pár dní a pak hotovo. O tripu nemělo cenu vůbec uvažovat. Budu nezaměstnaná, tudíž byla by totální volovina této jedinečný šance nevyužít. Jen fakt doufám, že ze mě nebudou žádný prsa nebo zebra.

Pokračování možná příště

Alžběta Pondělíčková: Taveňák