Moje malá prsa

Povídka o tom, jak nahoře nemám nic a jak jsem vždycky chtěla nějaký kozičky. Text inspirován povídkou (Alžběta Pondělíčková: Milovati budeš prsa svá), která řeší opačný problém.  

Jmenuju se Klára a nikdy jsem v ničem nebyla dobrá. Prostě podprůměr. Úplně ve všem. Moje prsa jsou jen další neúspěch v řadě. Tedy, vlastně ani nevím, zda je správné ten problém takto pojmenovat, neboť hodně lidí tvrdí včetně mě, že žádná prsa ani nemám.

Když jsem chodila do školy, tak mi děsně dlouho trvalo naházet si všechny sešity a knížky do ruksaku, přezout se a obléct na sebe svršek. Takže jsem byla poslední i v tomhle. Když na mě rodička někdy čekala před školou, vždycky z toho nemohla.

„Kde jsi takovou dobu?! Já už tu vystála málem důlek!“ Mám podezření, že přeháněla, ostatně jako skoro vždy.

Abych ale moc neodbočovala. Asi tak v pátý třídě se začaly dít věci. Holkám se pomalu ale jistě dělaly prsa, jen já byla pořád plochá. Jakoby zpožděná ve vývinu, řekla bych. No, a pak jsme měli celá třída půl roku plavání. Z toho mám trauma ještě teď. Jak těm spolužačkám rostly, tak každá, opravdu každá – a to nepřeháním ani náhodou jako moje matka, nosila dvoudílný plavky. No, a já je chtěla taky, abych aspoň jednou nevybočovala, že jo. Tak jsem to nadnesla doma, což jsem asi neměla.

Matka vyprskla smíchy: „Prosím tě, na co?“

A ještě k tomu rádoby vtipně dodala: „Na ty tvoje lentilky?“

Byla prostě trapná. Jakákoliv narážka na lentilky mě dráždila k nepříčetnosti. Ve škole jsem si toho užila dost. Aby toho totiž nebylo málo, celé mé jméno je Klára Lentilková. Nenáviděla jsem svoje prsa a svoje příjmení. V kombinaci s dospíváním to bylo přímo pekelné, ale přežila jsem to.

S těma plavkama to dopadlo tak, že mi matka jiné než jednodílné odmítla koupit. Takže jsem opět nesplynula s davem. Náladu mi nespravil ani fakt, že mi je úča pochválila a dokonce utrousila poznámku o tom, že jako jediná ze třídy mám ty správný plavky, protože dvoudílné jsou pro školní kurz nevhodné. Z jakého důvodu pomlčela, ale stejně se to provalilo.

Pamatuji si, že s náma chodila do třídy Adéla Plháková. Tu jsem nesnášela přímo dokonale. Věčně dělala, jak se stydí, vypadala zakřiknutě, ale s jejíma vozama ji nešlo přehlídnout, ať jste se snažili sebevíc. I když jsem ji neměla ráda, musím uznat, že její prsa byla dokonalá. A ty její mindráky jsem jí nikdy nevěřila. Jednou se mi v slabý chvilce svěřila, že mi závidí ty mý nulky. No, to je ironie osudu, že? Já zas záviděla ty její dokonalý tvary. Proč se o té Plhákové tak rozepisuju. Důvod je prostý. Vytanula mi na mysli v souvislosti s těma dvoudílnejma plavkama, po kterejch jsem prahla a které mi byly rodinou tehdy odepřeny. To jsme takhle jednou skákali šipku. No, došla řada na Plhákovou. Jenže, ta vždycky musela mít něco extra. Nejdřív vyplavala ona a až za ní hořejšek plavek. Rychle je sbalila, vyskočila z bazénu, jako kdyby jí šlo o život a plačky to zatáhnula do šaten. No, bylo to divadlo a třída se tím bavila nejmíň ještě celej tejden. Tak tuhle příhodu jsem Plhákový teda nezáviděla.

Nicméně, po pořádných prsách jsem furt toužila. Nebo aspoň takovejch těch průměrnejch. Chtěla jsem zkrátka nějaký kozičky. Lentilek jsem měla dost. A demonstrativně jsem odmítala jíst i ty čokoládový, ač čokoládu odjakživa miluju. Když jsem po čase zjistila, že se těch svejch skutečnejch prsou nikdy nedočkám, vysnila jsem si alespoň náhradu v rádoby vtipném tričku, na kterém byly kozičky, jedna hezčí než druhá. Opakovaně jsem si o něj psala Ježíškovi a opakovaně jsem byla neúspěšná. Přesto jsem se jednou jedné kozy vážně dočkala! Babička mi vyrazila dech! Mláďátko kozy ženského pohlaví mi darovala k narozeninám. A tak jsem ke koze přišla. Moje nadšení brzy opadlo, protože mi záhy došlo, že jedna koza je jaksi nekompletní, že by byly přeci jen dobré kozy dvě. Nakonec bylo plno radosti i starostí s kozou jednou.

Jednou v létě ale ta moje koza nejspíš sežrala něco, co neměla. Ležela ráno natažená a už jí nebylo pomoci. Ani jsem ji neobrečela, protože jsem řešila jiný problém – zjistila jsem, že se mi nelíběj kluci. No, nelíběj, zkrátka nepřitahujou mě. Ale to by bylo na jinej příběh, takže tohle radši utnu. Jen ještě dodám, že mi tak blesklo hlavou, jestli náhodou ty malý prsa s tim tak trochu nesouvisej. Jakože část mýho těla, rozuměj ta horní, je spíš mužská, tudíž je ve mně značná část muže, a proto se mi líběj ženský. To by mohlo dávat smysl! Nicméně, nepotěšilo mě to ani trošku, jako ostatně nic v mým životě. I když ne tak docela. Přeci jen mám a taky jsem vždycky měla na tom svým těle něco ráda. Moje zadnice je fakt výstavní. Kdybych měla nahoře stejné proporce co dole, pak bych byla fakt kus. Nic naplat, při pohledu na mě si užijou jen dolňáci. Člověk prostě nemůže mít všechno. Ale to jsem fakt hodně odbočila, tudíž zadek tentokrát vynechám a povím vám o něm příště, budete-li chtít.

Ještě vám ale musím dopovědět něco, co se stalo teprve nedávno. Po mnoha letech jsme měli třídní sraz lidí ze základky. A víte, kdo tam byl taky? Ano, Adéla Plháková! Už z ní nebyla ta zakřiknutá chudinka, ale sebevědomá ženská, která se naučila svoje prsa nosit. Nevím, že s tím dělala kdysi cavyky. Já, Klára bych ty její zvládla v mládí nosit s přehledem hned. Je to ale zvláštní, když je Adéla měla dokonalý, tak se za ně styděla a teď, když už jsou to seschlý visící švestky, tak si je alespoň bez tý podprdy představuju, tak je s nimi Adéla spokojená a má je ráda. No, asi to bude věkem. Taky jsem si přišla na to, že na velikosti nezáleží a jsem s těma svejma malejma smířená. Jo, vlastně můžu říct, že je mám ráda. Ten střih z třídního srazu byl jako z nějakýho filmu. Holky, který se v dětství a mládí nemusely, seděly teď naproti sobě, zralé, smířené, vyrovnané a sebevědomé ženy, které mají ta nejlepší léta už dávno za sebou. Když se nad tím zamyslím, byly jsme si nejspíš vždycky dost podobné. Adéla neměla ráda ty svoje a já moje.

Když se Adéla napila vína a bylo na ní vidět, že je pod vlivem, tak na mě mrkla a ukázala mi fotky, na kterých byla její prsa a na nich různé malůvky. Neuvěřitelná nádhera! Ne, tohle vážně nebyla ta zakřiknutá holka, co jsem kdysi znala a nenáviděla. A taky jsem se pletla, Adéla ještě neměla žádný vysušený švestky. Na ty fotky jsem zírala pěkně dlouho a zasnila jsem se, jaké by to bylo, kdyby...

„Adél, můžeš mi dát kontakt na toho, kdo tě takhle zmaloval?“

Opět na mě mrkla jako při nějakým flirtu a já věděla, že domů půjdu s funglnovým zápisem v diáři. Cítím v kostech, že brzy půjdu k Lucii.

Doporučuji přečíst povídku Alžběty Pondělíčkové: Milovati budeš prsa svá