Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Byla jsem dealerkou drog

28. 02. 2015 18:12:33
Tenhle příběh vychází z inspirace skutečnou událostí. Autorka textu odsouzenou ani její rodinu nezná. Četla však Zpověď matky, jež vychází na pokračování na blogu idnes (dana.blog.idnes.cz) a také z novinových článků, které se věnují tomuto případu. Z těchto zdrojů jsem vytvořila příběh, jak by to případně mohlo být a jak to nejspíš vůbec nebylo.

listopad 2013, (3 měsíce ve vězení)

Do poslední chvíle jsem doufala, že se mi to celé vyhne. Myslela jsem si, že moje příjmení je dostatečnou ochranou před kriminálem. Přeci si ke mně nikdo nic nedovolí, ne? Jo, tak tohle jsem si myslela ještě v den krátce před zatčením. Teď mám nad hlavou strop ruzyňské věznice. Výhodou je, že můžu psát, to mi nezakázali. Je to asi nejlepší způsob jak se na dobro nezbláznit a i lepší než si tu číst, protože knížkám ze zdejší knihovny chybí stránky. Po věznici se traduje, že je používají cikáni k ubalení cigaret, popravdě jsem však žádného neviděla, takže nevím, zda je to pravda nebo ne.

Celá ta situace se mi zdá zvláštní, nikdy bych ani na okamžik nevěřila, že se ocitnu na stejném místě jako Kájínek nebo Rath. Oba v ČR něco znamenají, aspoň mám tedy nějakou souvislost se „slavnými“, když už nic jiného. A jak znám matku, ta je určitě taky ráda, že mě má na blízku. I když je mi jasné, že jí v hlavně šrotuje, co tomu řeknou lidi. Bože, myslím si, že už má věk na to, aby věděla, že pro lidi to bude zajímavé tak maximálně měsíc, potom na nějakou „matku dealerky“ prostě zapomenou. Mají svůj život, no ne?

Co se mě týče, můžu si za to, že jsem v takovéhle rejži, úplně sama. A nebo ne? Házet chybu na někoho jiného je jednoduché, ale stejně, jo, můžu si za to sama. Od samýho začátku jsem moc dobře věděla, co dělám a i knížku My děti ze stanice ZOO jsem četla na gymplu, a ani to mě neodradilo. Máma mi napsala spoustu dlouhých dopisů, klade si v nich otázky, kde udělala ve výchově chybu. Vím já? Má přeci dvě děti, a pokud vím, ségra nikdy nefetovala a ani se neživila nelegálně. Prostě to tak nějak záleží na okolí, s kým se člověk baví, co ho zajímá. Když jsem se začala na gymplu bavit s týpkama, co si doma pěstovali mariánu, tak jsem prostě k tomu přičuchla. Když člověk zůstane jen u toho, je to ok, ale když chce víc a víc a zkoušet i jiné věci, je to dost v háji, a to se stalo i mně. A tahle legrace mě dostala až sem, je mi 23 let, hniju tu už tři měsíce, v ušmudlané Ruzyni. Píšu „deník“, který deníkem ani není, ale časem by to mohla být snad i knížka o tom, „jak to bylo doopravdy“ a ne ty žvásty, které se objevily v bulváru, že jo. Drogy se tu sehnat dají, je to jen příšerně drahé a taky dost riskantní, přeci jen bych tu nerada strávila celý svůj život, to fakt ne. Chci bejt čistá. Jsem ráda, že aspoň jednou do měsíce můžu mluvit s psycholožkou, která tady pracuje. Mámě tohle říkat nebudu, nebyla nadšená, když jsem ve své minulosti chodila k psychiatrovi a brala antidepresiva. Abych byla upřímná, moje drogování vzala mnohem líp, aspoň to na mě tak působilo.

Jak už jsem se zmínila, myslela jsem si, že na mě nemůžou. Táta je ve svém oboru profík a vydělává dost peněz a vůbec se v Praze kamarádí s lidmi, kteří něco znamenají. S Rathem však ne, nejspíš proto, že není přímo z Prahy, ale je to škoda, aspoň by rodičově věděli, jak to tady chodí, před pár dny ho zrovna pustili; všechno jim vyklopit nemůžu, když tu vždycky nějakej dozorce s námi je. Takže, fakt jsem žila v domnění, že na mě jsou všichni krátký, na tu druhou stranu jsem si přála, aby už mě konečně chytli. Vím, musí to znít dost divně, ale je to tak. Nikdy jsem nepracovala rukama, takže bych se těžko uživila, toť jedna věc, navíc když je člověk pod vlivem perníku, tak je sotva práce schopnej, takže i kdyby mě někde vzali, stejně by mi dali brzy padáka. Nejjednodušší cestou obživy bylo tedy prodávání drog. Ani se mi to moc nehnusilo, z něčeho jsem žít musela, když mě matka vyhodila. Vlastně to udělala nadvakrát, ale poprvé se jí to nepovedlo, jo, to se mi zdálo celkem vtipný. To vám musím říct. Prostě jednou začala hysterčit, že už to tak dál nejde a že si mám vybrat, buď prý ji a nebo drogy. Nemusím vám snad říkat, že pro závislého je B ta správná volba. Takže jsem jí řekla: „Fajn,“ práskla dveřmi a vypadla. Když jsem šla po schodech dolů až ke vchodovým dveřím, tak se ta moje sebejistota, sebevědomí a odvaha nějak vytrácela. Tehdy jsem myslela, bůhví jaký nemám štěstí, když jsem potkala tátu se ségrou.

„Ode dneška s vámi nebydlím.“

„Neblbni, proč jako?“ divila se ségra.

„Máma mě vyhodila.“

„Sáro, jdeš s námi, to se musí vysvětlit,“ rozhodl táta a já mu byla vděčná.

Takže tak se stalo, že jsem ještě nějaký čas ten doma byla. Když přeskočím značnou etapu svého života, ve výsledku je vidět, že mi to stejně nijak nepomohlo. Jsem tam, kde jsem - ve vězení. A to jsem chtěla studovat! Možná začnu tady s psychologií. Měla bych tady ten čas využít co nejlíp, no ne? Chtěla bych dělat něco takového, jako dělá tady ta psycholožka ve vězení. Ta jediná z personálu se mi zdá aspoň trochu normální. Kdo ví, možná budu v budoucnu pracovat s lidmi, kteří se chtějí zbavit závislosti. Jo, drogy jsou svinstvo.

Ale teď koukám, že jsem pořád nedokončila tu myšlenku, se kterou jsem vlastně původně začala. Ač jsem tedy věřila, že si na mě nikdy nepřijdou, tak nějak podvědomě jsem si na druhou stranu přála, aby mě našli. Cítila jsem, že takhle to dál nejde. Že se profetuju až do konce, nebo to odskáče někdo z mých zákazníků, a to jsem fakt nechtěla. Jo, na jednu věc ve svým životě jsem fakt pyšná, a to je právě to, že nikdo kvůli mně neumřel. Jo, prodávala jsem kvalitku, žádnej šmejd. Jen je úsměvné, že mi máma věřila, když jsem se dušovala, že s tím přestávám. Opravdu jsem se snažila, ale sám tohle člověk prostě nikdy nezvládne. Dřív jsem to nevěděla, ale teď to vím.

A kdy to vlastně všechno začalo? Právě na gymplu. Prý tam studuje elita národa. Navíc jsem chodila na to nejprestižnější, které v Praze je. Matka si vždycky na takovéhle věci potrpěla. Kdyby jen věděla... Za sebe jen můžu říct, že to žádná elita národa fakt nebyla.

Pokračování možná příště.

Autor: Světlana Kadeřábková | sobota 28.2.2015 18:12 | karma článku: 15.65 | přečteno: 1813x

Další články blogera

Světlana Kadeřábková

Moderní škola s unisex záchodkama

Tak je to tady! Myslela jsem si, že unisex záchodky na školách navzdory debatám v jejich prospěch nikdy nebudou. A vida, do jedné takové školy, kde je mají, právě chodím.

24.9.2016 v 21:06 | Karma článku: 27.60 | Přečteno: 2097 | Diskuse

Světlana Kadeřábková

Téměř dva měsíce v Glasgow

O tom, jak si žiju v Glasgow, o pracovních pohovorech, dalších maličkostech a střípek o nejmodernější college v Glasgow, City of Glasgow College.

23.9.2016 v 17:57 | Karma článku: 15.08 | Přečteno: 536 | Diskuse

Světlana Kadeřábková

Čas na změnu aneb život je změna

O tom, co mě čeká a nemine v druhé polovině "velkých prázdnin". Pokud je výše uvedené pravdou, potom zcela určitě žiju, což není špatné zjištění. Ovšem, nevím, jak je možné, že často mám pocit, že jen přežívám.

30.6.2016 v 19:34 | Karma článku: 15.62 | Přečteno: 286 | Diskuse

Světlana Kadeřábková

Jak jsem stala nezaměstnanou

Fanfiction na Taveňáka Alžběty Pondělíčkové, jejíž Taveňák mě od určité doby provází životem, je mi velkou inspirací a výzvou ke změnám, ve stylu: „Něco se ti nelíbí? Změň to!“

8.2.2016 v 14:48 | Karma článku: 11.53 | Přečteno: 695 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Hana Bočková

Babí léto

" Rosa o pavučinu zazvonila. Usmál ses. Pěkné je to. Vášnivě jsem Tě políbila, netušíc, že přichází babí léto. "

18.10.2017 v 20:07 | Karma článku: 5.63 | Přečteno: 94 | Diskuse

Ivana Dianová

Nevolím

Nevolím, nevolila jsem a nikdy volit nehodlám. Jak by řekl můj otec: "A dyť je to furt do blba!" Což je...

17.10.2017 v 21:34 | Karma článku: 18.51 | Přečteno: 994 | Diskuse

Hana Bočková

Malý fejeton pro pátek třináctého

...hlavou jí proběhla maminčina věta, kdy jako žákyně 2. A základní devítileté školy, začínala svou kariéru...

13.10.2017 v 13:10 | Karma článku: 15.34 | Přečteno: 509 | Diskuse

Daniela Bulířová

Nebojte se říct si o to, co chcete.

Někdy se můžeme cítit zranění. Smutní, uplakaní, nešťastní. Někdy se nám život pod rukama roztříští na milion kousků jako křišťálová sklenka nedopatřením shozená z okraje stolu.

12.10.2017 v 22:17 | Karma článku: 7.76 | Přečteno: 278 | Diskuse

Andrea Hynková

Kalhotky s ježečkama

V šest ráno mi to úplně nemyslí. Jak jinak si vysvětlit, že se po tmě v pouzdrové sukni snažím dostat do pozice bojovníka. Lem sukně mi leze někam pod prsa a jediné s čím jako bojovník zápasím je balanc.

12.10.2017 v 14:00 | Karma článku: 32.54 | Přečteno: 2197 | Diskuse
Počet článků 63 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1911

Vzdálená příbuzná Johna Boka a docentky DAMU Majky Bokové (23/6/1945 - 12/07/2015).

 

Hraničářka poražená v boji s prokrastinací, toužící po absolutní nezávislosti a po týdnu složeného ze samých nedělí.

 

V jistých oblastech neoblomná puritánka, v určitém směru  je jejím pravým opakem. 

 

 Žije ve Skotsku.

 

 Chtěla by umět psát fejetony.

 

V současné době má rozdělané tři knížky najednou a je zvědavá, zda se jí podaří dotáhnout je do konce. S tím dotahováním má zásadní problém. Nicméně sní o tom, jak by bylo krásné být spisovatelkou.

 

Je skalní čtenářkou a velkou fanynkou Alžběty Pondělíčkové.

 

Udělen titul: baronka ze Všenor

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.