Chci být matkou samoživitelkou aneb Bez chlapa nám bude líp

„Nikdy si nevezmu žádnou tlustou brécu. To fakt ne!“ tvrdil mi kamarád. No, dobře, myslela jsem si, však je to tvoje rozhodnutí, ale hodnotit lidi podle vzhledu? Víc než dětinské. Obzvlášť, když se nedávno rozešel s holkou, která měla postavu modelky, ale to bylo tak všechno, co se o ní dalo říci pozitivního.„Odříkanýho chlebíčka největší kousek,“ odpověděla jsem mu. Podíval se na mě tak, že bych byla radši, kdybych si poznámku nechala pro sebe.

„Nikdy nebudu mít chlapa!“ „Nikdy se nevdám!“ Tak tohle jsou fráze, které zná moje příbuzenstvo ode mě nazpaměť.

 Osobně chci mít děti. Na tom by samozřejmě nebylo nic neobvyklého, takových žen je většina. Jenže málokterá si přeje stejně tak jako já vychovávat a starat se o potomka sama, bez muže. Proto mě nedávno nadzvednul názor psycholožky Tamary Cenkové, jež pro jeden časopis pro ženy uvedla, že takové ženy, které se rozhodnou vychovávat dítě bez partnera, připravují pro svého potomka velké trauma.  Cože? Trauma? Proč? Není snad pro dítě lepší, když vyrůstá jen s matkou v případě, že jeho otec je například neschopný povaleč, alkoholik, násilník? Není pro dítě snad větším traumatem, když se rodiče rozvedou? Na obranu psycholožky mě napadlo pouze to, že zřejmě měla na mysli ty maminky, které ač jsou samy svobodné, daly svým dětem příjmení po otci a to i v případě, kdy jim muselo být naprosto jasné, že tatínek s nimi bydlet nebude. Tak to potom snad i ano.

 Vraťme se ale zpátky. Proč že toho chlapa ani nechci? Je to proto, že s pány nemám prostě, kam mi až paměť sahá, dobrou zkušenost, mým „drahým“ otcem počínaje. Nesmírně si vážím toho, že se s ním mamka dokázala rozvést, bylo to nejrozumnější řešení a řeknu vám, bylo by mi sto jeden krát lépe, kdybych takového papá neměla. Co, bylo by dokonce lepší, kdybych neměla otce žádného. Tak jaképak trauma? Traumatem naopak pro mě bylo, že jsem otce bohužel měla. 

Ani můj nevlastní otec nebyl a není bůhvíjaká výhra, ale jde to. Nestěžuju si. Tenhle byl alespoň schopen a ochoten materiálně mě zabezpečit. 

Mužům říkám NE, protože nechci, abych někdy způsobila svému dítěti bolest tím, že by došlo při soudních rozvodových tahanicích i k tahanicím o ně samotné. A pak také – ještě jsem opravdu nenašla žádného, o kterém bych byla přesvědčená: ano, to je ON. Mám pocit, že ti správní chlapi už vymřeli. No, přinejmenším se z nich stalo nedostatkové zboží.

A proto mám plán: odjet do ciziny, tam si nechat od nějakého fešného domorodce zasadit semínko a potom hurá zpátky domů. Otázkou však je, do jaké míry se bude mému dítku líbit, že v rodném listě se jednoho dne dočte o tom, že jeho otec je neznámý. Chm, plán potřebuje ještě doladit. Není vůbec dokonalý. Ale pořád lepší toto než kdyby dítě žilo s vědomím, že jeho otec je alkoholik, ne? A pak, je možné, že ani toho plánu nebude třeba. Kdo ví? Co když budu mít přeci jen štěstí a ON se mi připlete do cesty?   

Můj kamarád je už dva roky ženatý. Jeho partnerka nemá postavu modelky a ani se zavřenýma očima se nedá tvrdit, že je štíhlá. Přesto je kámoš celkem spokojený. Odříkanýho chlebíčka největší kousek. Tak jen doufám, že mě na základě této teorie nepřekříží cestu nějaká pochybná existence. Nechci, aby moje dítě mělo trauma.