První prosincová neděle v Aberdeenu

Stejně jako každý víkend jsem i tento prokrastinovala. Včera jsem byla v knihovně půjčit si pravdivý příběh o klukovi, který se narodil svobodné matce natajňačku v 50. letech 20. století v Dublinu. 

Při východu z knihovny jsem si všimla, že před ní vyrostl mini vánoční trh, nic velkého jako mají v Praze či Drážďanech.

Když se vrátím k té knížce, tak dle shrnutí by to měl být trhák a bestseller. Po přelouskání první kapitoly je mi záhadou, jak k tomu došlo. Sice se bude jednat o silný příběh, o tom žádná, ale to zpracování – žádný zázrak. No, snad se autoři ještě ukážou a s dalšími kapitolami to bude snad o dost lepší, pokud ne, potom Secret Child od Gordona Lewise a Andrewa Croftse prostě nedočtu, i když – v rámci prokrastinace je možné vše. Nicméně, raději bych spíš sáhla po něčem jiném.

Dnes jsem to tradičně vzala přes nákupní centrum Bon Accord a párkrát zdokumentovala jejich vánoční výzdobu. Potom už jen trh, který v podstatě tvoří pár stánků, většinou s Bratwurstem za pět liber, dále perníčky a čokoládou. Nechala jsem se zlákat ke koupi čtyř „indiánů“, které byly se slevou „jen“ za pět liber, ale ve finále to nestálo za to. Tuším, že kdybych šla do Asdy či do Lidlu, měla bych jich podstatně více a vešla bych se do libry. Takže kromě jídla značně omezeného výběru jsou na trhu tři kolotoče, kluziště na bruslení a taky jedna šílenost vysoká 80 metrů, která se otáčí kolem do kola a lidé se na tom mohou povozit. Když jsem to viděla, říkala jsem si, že riziko, že někdo bude z té výšky zvracet, je vysoké, tudíž mě potěšilo převelice, že mě nikdo neohodil. Nicméně, výrazy lidí, kteří z té hrůzy lezli dolů, hovořily za vše. Zaplatili si zkrátka za to, aby jim po zbytek dne bylo parádně špatně.

Když jsem se vracela zpátky „domů“, tak jsem si vyfotila, jak przní výhled na krásnou Marischall College tím, že před ní staví jakési krabice. Jedná se o kontroverzní stavbu a já si naivně myslela, že něco podobně barbarského se může stát jen v ČR. Zas na druhou stranu, Skotsko mě asi nikdy nepřestane udivovat. Když jsem zde byla poprvé, překvapilo mě, že z řady bývalých kostelů jsou restaurace a noční kluby. Udělala bych z nich mnohem raději knihovny. Ale je fakt, že by v takovém případě byly na každém rohu, takže restaurace bude určitě z hlediska zisku mnohem přínosnější.

A co jsem ještě dneska dělala? Nakoupila, uvařila, vyprala a ještě před tím poprvé v životě přispěla malou finanční částkou na charitu proti rakovině.

Pár fotek z dnešního Aberdenu