Pořád mě pronásleduje!

Jsem asi paranoidní. Pronásleduje mě. Ví o mně všechno. Ví, kde zrovna jsem, kde bydlím, má zkrátka přehled o všem. Čeká na mě vždy přede dveřmi, tam se mi nenápadně přilepí na paty. Cítím to!

Vypadá to, že se kamarádit se mnou nechce. Má dvojí tvář, jednu usměvavou, přívětivou, druhou zakaboněnou, věčně zamračenou, ošklivou. Tu druhou mi ukazuje s železnou pravidelností, obzvlášť tehdy, když se nechystám do práce a mám volno, tehdy je obzvlášť nemilosrdný.

Naopak se mi vysmívá, když tvrdnu v práci. Ba co, přímo se mi chechtá, když vidí, jak se potím nad úkoly, které mi ne a nejdou od ruky. Směje se, že kvůli své blbosti zůstávám v práci přes čas. Však ono ho to přejde, předvídám. Zavírám za sebou dveře, zaměstnání za sebou, volný víkend před sebou. Vykročím, ale co to?

Je ošklivo. Prší. Zase ta odvrácená tvář. Hnusný počasí!